Restaurace a penzion U Zelingerů

 

Historické jádro města Dobrušky, do něhož patří i dům č. 36 na náměstí F. L. Věka, sahá svým vznikem do nejstarších známých dějin města. Na rozdíl od dosavadních teorií, které umísťovaly město předcházející vesnici Leštnou do stejného místa jako pozdější Dobrušku, nejnovější výzkumy, podpořené archeologickými nálezy, připouštějí i možnost jiné blízké lokality, na níž by mohla Leštná být. V tom případě by město Dobruška vzniklo založením, čemuž by nasvědčovala i pravidelnost a uspořádanost zástavby v dnešním historickém jádru. Je zde i možnost shrnující obě předchozí, totiž vznik města radikální urbanistickou úpravou dosavadního vesnického sídla. Skutečnou pravdu se možná nikdy nedozvíme, nebo ji dále poodhalí výsledky nových archeologických výzkumů.

Jisté však je, že již ve 14. století, z něhož máme první písemnou zprávu o Dobrušce, domy kolem centrálního tržního prostoru již stály a je pravděpodobné, že stál také dům čp. 36, který byl jedním z těch, které vyplňovaly vnitroblok mezi hlavním náměstím, sloužícím jako tržní prostor, a městskou zdí. O ní najdeme zmínku v již uvedené písemnosti, tzv. Mutinově narovnání z roku 1320. Není ale ani vyloučeno, že vnitroblok domů vznikl později, možná po některém z požárů města, snad až po roce 1565. O stáří domu svědčí i jeho podzemní prostory. Sklepy jsou zaklenuty valenou klenbou a kamenné zdivo je vyspárováno mazaninou. Ve sklepě je také studánka s pramenem, která sloužila dřívějším obyvatelům jako zdroj vody. Obdobné studánky měla většina dobrušských domů v centru města. V jedné ze sklepních zdí je také pravděpodobný zazděný průchod do sklepení vedlejšího domu.

 

J

Dobrušský kronikář František Pišl si dal velikou práci a z historických pramenů, především gruntovních knih, vypsal všechny majitele jednotlivých domů v Dobrušce od první známé zmínky o nich až do 19. století. Následující výčet je převzat z jeho rukopisu uloženého ve Státním okresním archivu v Rychnově nad Kněžnou. Původní číslo domu bylo 36a a písmenko v něm označovalo, že jde o dům ve vnitřním městě. Tyto domy patřily mezi nejhodnotnější a nejreprezentativnější v celé Dobrušce.

Nahlédněme tedy do Pišlova díla. První zmínka o tomto domě pochází z roku 1590 a dozvídáme se z ní, že dům koupil Petr Kříž za 102 ½ kopy českých grošů. Je tedy patrné, že dům stál již před tímto datem. Ale datum jeho postavení bohužel není známo. Již po deseti letech, v roce 1600, změnil dům majitele. Stal se jím Michal Hejniš, manžel vdovy Křížové, který za dům zaplatil již 150 kop grošů českých. Odkazem vdovy Hejnišovy získal v roce 1613 nemovitost do svého majetku jediný šlechtický majitel v celé historii domu, pan Karel Vilitkovský z Vilitkova. Jak se ještě dovíme, urozenosti a šlechtickému titulu příliš velkou reklamu nedělal. Však také musel dům již po pěti letech prodat bohatému dobrušskému měšťanovi Jiříku Potůčkovi za 130 kop českých grošů. Potůčkův rod držel dům až do roku 1641, tedy téměř přes celou třicetiletou válku. Pak jej za 250 kop grošů míšeňských zakoupil Jiří Slavík. V roce 1656 jej získal kšaftem (odkazem) vdovy Slavíkové Jan Gruser. Tady již máme k dispozici dokonce přesné datum majetkového převodu. Došlo k němu 12. července a Gruser zaplatil více jak 55 kop grošů. Po Gruserovi dům kupuje 1. prosince 1694 za 80 kop Jiří Kilinger. Ten jej však téměř obratem po půl roce (14. července 1695) za 300 kop postoupil Friedrichu Michálkovi, v jehož rodině se nemovitost udržela až do 19. století. PO Friedrichu Michálkovi jej 9. března 1741 získal za 350 kop do svého držení řezník Václav Hoffman, Michálkův zeť, po něm se stal majitele Hoffmanův syn Václav (5. září 1778), kterého v posloupnosti nahrazuje 22. února 1796 jeho vdova Anna. Dlouho si však domu neužila, protože ji už téhož roku 1796, dne 8. července, střídá další z rodu Michálkova, jirchář František. Změna to však byla pro dosavadní majitelku zřejmě příjemná, protože si ji František Michálek vzal za ženu. 3. března 1832 přejímá dům Michálkův syn Josef. Posledním majitelem, kterého Pišlovy záznamy připomínají, byl Josef Barvíř, který dům čp. 36 koupil 10. května 1838 za 1309 zlatých a 30 krejcarů konvenční měny.

Podívejme se nyní na některé majitele domu poněkud podrobněji. O většině z nich nevíme nic, nebo téměř vůbec nic. Alespoň tři z nich však zanechali v dobrušské minulosti zajímavou a výraznější stopu.

Dobruška byla od počátku městem poddanským, městem řemeslníků, obchodníků a rolníků. Jen zřídkakdy se zde usadil někdo, v jehož žilách kolovala „modrá krev“. A když, tak určitě za mnoho nestál. V 17. století se zde objevili zrovna dva takoví výtečníci. Prvním byl Jan Šmádlo z Ritterštejna, seděním v Nahořanech, a druhým Karel Vilitkovský z Vilitkova, seděním v Trnově. Právě onen druhý vlastnil po pět let (1613 – 1618) dům čp. 36. Velmi podrobně zaznamenal s citováním všech dostupných pramenů jeho působení ve městě archivář František Pišl.

V XVI. A XVII. století usazovala se drobná šlechta česká po městech, městečkách a po vsích, ačkoli k těm kterým městům ani ke cti ani k potěšení a k užitku vždycky nesloužila. Tak i v Dobrušce. Pan Karel Vilitkovský z Vilitkova seděním na dvoře v Trnově, přináležel do takového počtu, ježto to byl člověk nesprávný, hospodářství, poctivosti, spravedlnosti, ano i dobré pověsti nevalně dbalý a pečlivý. V městě Dobrušce zdědil grunt po Dorotě Hejniškové (různost psaní jmen nebyla v té době ničím neobvyklým, proto odlišnost od jména ve výčtu majitelů). Jak se uvádí v právním manuálu I. (str. 39) směniv týž grunt a prodal i mnohých věcí až dosavad i nápadníkům (téhož gruntu) i do Konventu literátského a k záduší vypraviti a zaplatiti zanedbává.

A ve výčtu Vilitkovského nepravostí Pišl pokračuje další citací pramenů. Napotom měl dům vedle Barbory Němkyně po Kateřině Kameníkové, kterýž ve svém stavení jednak byl sešlý, jednak nedostavěný s chlívy zbořenými, s jednou rolí, jež slula Klučenina za černými lesy obecními i se strání a loučkou pod tou strání, jakž meze toho ukazovaly a s druhou rolí k Halínu ležící, pak stodolu spuštěnou se zahradou neohrazenou vedle cesty jdouc k Novému Městu, což všechno 30. Aprilis 1931 za 350 kop. míš. od úřadu dobrušského bylo prošacováno.

Avšak i na tomto gruntu ještě větších závad zdělal, kontribucí a berní nevypravoval a obec dobrušská musela jej zakládati a za něho platiti, takže jí nemalou sumou povinen zůstával, což kdyby jiný soused tak nesprávný byl, ihned by vězením šatlavním donucován býval – tam však pána urozeného vsaditi nesměli. Proto písemně p. Jana Rudolfa Trčku z Lípy dne 6. Februari 1626 prosili, by K. Vilitkovského k zaplacení dluhu přinutil, a 15. Februari 1626 jeho samého důtklivě a s pohrůžkou upomínali, kterýž jim na to ani neodpověděl. Z té příčiny jej zase 21. Februari za odpověď žádají, načež jich žádá, aby mu poshověli; ti mu ale 2. Marti odepsali, že mu toliko do sv. Jiří v placení dluhu odklad dáti mohou. Prošel termín, nezaplatil, takže prosili 3. Augusti 1627 p. hejtmana, by p. Karla Vilitkovského k zaplacení kontribuce přidržel; nezaplatil. Nevědouce si pomoci, prosili 31. Augusti p. úředníka opočenského, aby jim ouvod na roli a klučeniny p. Vilitkovského pro nezaplacení dluhu učiněn byl, a 8. Novembris se zase doprošují, aby p. K. V. k zaplacení přinucen byl. A tu již 1. Februari 1631 p. hejtmanu opočenskému oznamují, že p. Karel Vilitkovský v Trnově od domu svého urozenému a statečnému rytíři Jiříku staršímu Vostrovskému ze Skalky a na Skalce za 20 kop míš. bez povolení vrchnosti a vědomosti práva dobrušského prodal, a když se nedávných časů zase domů navrátil, opět roli k témuž gruntu náležející též panu Vostrovskému postoupil a od něho za to díl peněz přijal. Při tom podávají sumovní extrakt jeho dluhů: k záduší 15 kop 36 gr., k špitálu 2 kopy 30 gr., ke konvcentu literátskému 9 gr. č. Víc k obci města Dobrušky, jak do sbírek várních, tak berní kontribučních a jiných platů za něj zakládaných, ano i za nebožtíka Václava Kameníka a Kateřinu manželku jeho, k obci povinných, všeho v dumě 52 kop 4 gr. a 2 d. Summa všech dluhů těchto 79 kop 30 gr. a 2 den.

Zdali a co zaplatil, nevíme, ale ještě po 10 letech, 1. Februari 1641, zmiňují se dobrušští p. hejtmanu, že p. Karel Vilitkovský k záduší povinen jest.

Rozhodně lepším sousedem, než zchudlý a arogantní šlechtic, byl Jiřík Potůček, toho jména mladší. Patřil k nejvýznamnějším měšťanům své doby, tedy první poloviny 17. století. Dochované písemnosti nám ho představují nejprve jako konšela, mezi lety 1631 až 1644 pak je uváděn jako hraběcí rychtář. Spolu s primátorem města Janem Davidů měli za život v Dobrušce výsostnou odpovědnost ve velmi nelehkých dobách. V roce 1624 byly Dobrušce odejmuty všechny výsady a privilegia. Roku 1628, kdy byl Jiřík Potůček ještě konšelem, se město zúčastnilo velkého protikatolického povstání, za což bylo potrestáno velkou peněžní pokutou. Život v těchto dobách byl velice těžký a složitý. Dříve kvetoucí město zchudlo a navíc se ještě trvale muselo obávat, že je připraví o jídlo a peníze některé z válčících vojsk třicetileté války. Privilegia byla městu obnovena až v roce 1635, ovšem za přestup měšťanů ke katolickému náboženství a nemalou sumu 300 rýnských zlatých. Přestup to byl do značné míry formální, protože si ještě v roce 1650 stěžuje dobrušský děkan, že „sám primátor s ostatními všemi z města i ze všech vesnic jsou sami husité zjevní“. O statečnosti představitelů města v těchto dobách svědčí i jejich odpověď opočenské vrchnosti, která jim přikazovala okamžitě zaplatit dlužnou kontribuci a všechny poplatky. Purkmistr a rada odvětili, že se dají raději zavřít, než by násilím vyrvali sousedům poslední groš, nutný k uhájení života.

Třetím význačným vlastníkem tohoto domu byl Josef Michálek. To se dostáváme až do 19. století, do doby, kdy se rodily četné vzdělávací a kulturní spolky, do doby, kdy po prvních nesmělých a potlačovaných pokusech Františka Vladislava Heka a jeho vrstevníků rozkvétal vlastenecký kulturní život a s ním spojené vlastenecké uvědomění. V té době, byť jen nakrátko, získává dům čp. 36 do svého vlastnictví dědictvím po otci Josef Michálek, policejní komisař a později i jednatel ochotnického spolku. Do společenského života se zapojil až později, ve druhé polovině století, kdy byl majitelem domu čp. 31, jehož přízemí pronajal J. Andrejsovi k provozování hospody. V šedesátých letech 19. století v ní hráli svá představení dobrušští ochotníci a možná i zde je navštěvoval také František Adolf Šubert.

J

Rodina Zelingerových, která dům čp. 36 v současné době vlastní, patří k velmi starým dobrušský rodům. Její minulost můžeme vystopovat až do 18. století. První zmínku o ní najdeme v písemnostech, kde bychom ji zřejmě nečekali, v zápisech na dobrušskou katovnu neboli koprofornu. Obrátíme se na smolnou neboli černou knihu města Dobrušky, kam byly po staletí zaznamenávány soudní případy, které byly řešeny dobrušský hrdelním soudem. Ten zasedal na radnici, která byla do poloviny 16. století v domě čp. 14 na náměstí F. L. Věka a po roce 1565 pak v nově postavené renesanční budově uprostřed náměstí. V čp. 14 však zůstalo vězení a na dvoře domu bylo prováděno mučení delikventů.

Dobruška měla svého vlastního kata, který však nesměl bydlet v městě samotném, protože šlo o tzv. osobu sníženou. Katovna postavil dobrušský kat Michal v roce 1590 a stávala v místech vedle dnešního Husova sboru. Budovu katovny mohli vidět ještě naši předkové ne počátku 20. století. Velmi podrobně včetně vnitřních dispozic ji zachytil ve své obrazové kronice Alois Beer a z posledních let její existence je k dispozici rovněž fotografie. Katovna byla pro velmi špatný stav zbořena v roce 1908.

Předek rodiny Zelingerových přišel do Dobrušky z Náchoda v roce 1765, tedy jen krátce před tím, než Marie Terezie rozhodla o odejmutí hrdelního práva jednotlivým městům v rámci celkové velmi radikální reformy soudnictví. K té došlo roku 1766. O Zelingerově příchodu do Dobrušky nám podává svědectví záspi na dobrušskou katovnu obsažený ve smolné knize.

1765. František Zellinger, právní mistr města Náchoda, od Jiříka Žižky koupil koprofornu se zahradami, štěpnicemi a příslušenstvím za 3000 zl. (Výminky jako předešlý Jiřík Žižka vymínil si koprofornu po celý život se všemi právy užívati).

Rok poté došlo ještě k nesrovnalostem, týkajícím se majetkoprávních záležitostí ohledně katovny s Dorotou Šolcovou, rozenou Žižkovou. Jak se posléze praví v zápisech na dobruškou koprofornu, k dalšímu právnímu kroku došlo v roce 1767. Zápis na koprofornu Františku Zellingrovi učiněný. Léta Páně 1767 dne 23. aprilis předstoupil před magistrát města Dobrušky Frant. Zellinger, mistr ostrého meče, a ohlášení učinil spolu v poníženosti žádajíce, poněvadž ta samá při městě Dobrušce stojící koproforna, kterouž on od Jiříka Žižky koupil a na ni zápis obdržel, že však ale iure retractus neb dle právního nastoupení Dorotě, zase cedírovat musel, následovně on František Zellinger mezi tím časem o takovou koprofornu právně s ní jednal takže jemu dle téhož právního spisu a procesu jemu jest připadla, pročež tedy mocí téhož zápisu taková koproforna jemu Františkovi Zellingrovi eum omni iure a facultate tak jak předešlý zápis dokládá a vysvětluje, se tradiruje a konfirmuje. Actum ut supra. Consule domino Josefo Chudý.

Další zápis se vztahuje k roku 1787. Karel Zellinger, voják u dělostřelectva, od otce Františka Zellingra koprofornu postupem obdržel dne 30. máje 1787. Poslední zápis, spojující dobrušskou katovnu s rodinou Zellingerových, je datován rokem 1818. Anna Růžičková dne 17. juli 1818 od Karla Zellingra koupila koprofornu a od Marie Žižkové rozené Zellingrové za 3000 zl., na kteroužto sumu dáno 1500 zl. v hotovosti.

Následující generace rodu Zelingerových měly již obvyklá měšťanská povolání. Postupně se stali jednou ze starých dobrušských rodin. Nakonec koupili dům čp. 36, stojící těsně u náměstí F. L. Věka. Ještě za první republiky si tam dědeček dnešních vlastníků zřídil holičství. V padesátých letech byl dům tzv. znárodněn a začleněn do majetku města Dobrušky.

V devadesátých letech minulého století, po listopadové revoluci, restituoval dům Vladimír Zelinger, který zde vybudoval restauraci a penzion. Když v roce 2011 náhle zemřel, připadl dům i celé podnikání v něm jeho dětem, které pokračují v započaté práci. Restaurace a penzion U Zelingerů patří dnes k nejlepším zařízením svého druhu nejen v Dobrušce, ale i v širokém okolí.

J

Dobruška byla odedávna střediskem celé rozsáhlé části Orlických hor a Podorlicka. Zejména „zlatá doba českých měst“, tedy období od konce 15. do počátku 17. století z ní udělala skutečné hospodářské a kulturní centrum oblasti. Tehdejší vlastníci opočenského panství, Trčkové z Lípy, podstatně rozšířili celou řadu dobrušských výsad a privilegií.

Toto své postavení neztratilo město ani v následujících staletích. V 19. a zejména ve 20. století se pak Dobruška stala i administrativně správním centrem. Byl zde umístěn nejprve okresní národní výbor (1945 – 1960) a po roce 2002 byla Dobruška zařazena mezi tzv. města III. stupně, tedy s rozšířenou pravomocí.

Postavení střediska spádové oblasti odpovídala také i celá síť služeb, včetně služeb pohostinských. Zejména ve dnech, kdy probíhaly trhy a město se stávalo cílem trhovců i kupujících z celého širokého okolí, bylo takovýchto služeb velmi zapotřebí. Nejen proto, aby se zapila dobrá koupě, ale i pro nasycení, napojení a odpočinutí všech ostatních návštěvníků trhů.

Dobrušský historik 19. století P. Antonín Flesar zaznamenává již k roku 1644 2 hospody a 4 hostinské domy a tento počet měl vzrůstající tendenci. Tak například k roku 1831 uvádí soupis živností již 15 hospod, 4 hostince, 2 vinárny a 12 kořalen. Největší počet pohostinských živností je zaznamenán k roku 1887, kdy se zde návštěvníci mohli občerstvit ve 36 hostincích a výčepech.

V domě čp. 36 sice až do současných dob nikdy hostinec nebyl, najdeme jej však v obou domech sousedních. Čp. 35 bylo řeznictví U Krahulců, v němž byl i hostinec. Jeho činnost ukončilo zrušení malých živností v roce 1950. Na druhé straně, v čp. 37, se nacházelo další řeznictví a hostinec U Franců, kde se podle dochovaných zpráv pamětníků vyborně vařilo a čepoval se pardubický Porter. Tento hostinec byl v provozu do roku 1946.

Dnes je restaurace a penzion U Zelingerů jedním z mála podniků v Dobrušce, který nabízí jak skvělou kuchyni, tak i velmi příjemné ubytování. Umístění v historickém jádru města vedlo majitele k tomu, že zachovali i starobylý vzhled objektu, a to jak zvenčí, tak v interiérech. Návštěvník bezprostředně pocítí, že se ocitl v místech, kudy procházely dějiny, i když jen dějiny malého města pod úpatím Orlických hor.

Blízkost turisticky atraktivní horské oblasti, která má zimní i letní sezónu oblasti a možnost návštěvy četných zajímavých kulturních památek a expozic ve městě i jeho blízkém okolí, to vše společně s domácí kuchyní a péčí o hosty, tvoří z restaurace a penzionu U Zelingerů velmi žádaný cíl turistů i návštěvníků města.

K nejlepším vlastnostem našich předků patřila vždy pohostinnost. A tak i dnes, stejně jako za starých časů, vítáme u nás každého návštěvníka jako nejvzácnějšího hosta. Ať se tedy takovýmito hosty cítíte i vy.

J